abcfv.cz > Aktuality > Vzdělávání

Rozhovor s kapitánem Zdeňkem Mikulkou, vojenským kaplanem

Kapitán Zdeněk Mikulka, jeden z jednadvaceti vojenských kaplanů u nás. Účastnil se několika zahraničních misí, nyní slouží na nejvýznamnější letecké základně v Čáslavi.

Svou vojenskou kariéru zahájil před dvaceti lety jako důstojník AČR ve Velké Hleďsebi, ve Stříbře a posléze ve Vyškově na katedře vojenských vozidel. Pak odešel co civilu, vystudoval teologii na Teologickém semináři Církve adventistů sedmého dne a stal duchovním.  Od roku 1999 sloužil ve Žďáře nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě. Vojenským kaplanem se stal 2001, v této funkci vystřídal tři působiště, v současnosti působí jako kaplan 21. základny taktického letectva Čáslav. S manželkou Jitkou mají 3 děti.

Mohl byste srovnat ty dva odlišné světy? Afgánistán a ČR?

Afgánistán je svět odlišný od toho našeho, s odlišnou kulturou, ve které sehrává významnější roli náboženství a víra. Jsou tam jiné společenské vztahy postavené na rodině, rodu, na kmenovém uspořádání. Společnost je silně prosycena tradičními vazbami. Ve srovnání s ním Česká republika je země integrovaná do evropského systému, do euroatlantické civilizace, stojící na principu silného státu, institucích jako sociálního zázemí. V Afgánistánu je stát slabý hráč, vládnou rodové a tradiční vazby.  

Jak žije tamní obyvatelstvo v porovnání s námi?

Obyvatelstvo má zcela jiné starosti soustředěné na zajištění základních potřeb, na zajištění perspektivy a budoucnosti, na otázky přežití a bezpečnosti. Afgánistán přesto že není přímo ve válečném konfliktu ani v režimu občanské války, je zemí neklidnou. Neklid pramení ze snahy různých uskupení získat více moci a vlivu v této zemi a dopadá negativně na prostý lid i prosperitu země.   

Proč myslíte, že to tak je? Proč nežijí v míru jako my?

Těch důvodů je myslím celá řada. Některé jsou tradiční jako třeba složitá národnostní situace, velké napětí v otázkách formy, podoby či výkladu náboženství - jakou roli by měl ve společnosti sehrávat islám, jak vykládat třeba pravidla a důrazy šaríja (islámského náboženského práva). Pak také rodové uspořádání a přirozené napětí mezi snahou o dodržování tradičních řádů - hodnot, vztahů, autorit, hiearchie, majetkového uspořádání vlastnictví - a vstupem nových vlivů, nových trendů doprovázených snahou reformovat tradiční model pro lepší budoucnost Afgánistánu. O tyto změny/reformy usilují už delší dobu jak samotní Afgánci, tak různé státy zvenčí (ze zahraničí). Reakce jsou bipolární a dost vyhraněné. Moc vliv a prostředky jsou soustředěny převážně v rukou skupin zastávajících tradiční hodnoty, o změny a reformy usilují zejména mladší generace. Střet vlivů a postojů mezi mladou a starší generací je zřejmý a patrný. 

Jak žijí vojáci na misi?

Vojáci na misi žijí v takovém zvláštním, uměle vytvořeném módu. Jsou odříznuti od přirozených vazeb na soukromý i veřejný život. Kontakty s rodinou jsou velmi omezené. Mise představuje výraznou ztrátu soukromí, jen málo vojáků, většinou jen velitel má vlastní pokoj. Neobvyklý režim práce představuje až 12hod plnění úkolů, zbývající či nezbytný čas pak lze věnovat sportovním aktivitám, obnově sil a energie. Přístup ke kultuře či komunikaci mimo uzavřenou komunitu je minimální. Pro vojáka v takovém módu je nejdůležitější role a úkol, který sehrává a kterým přispívá ke společnému cíli. Vše ostatní je vedlejší, či doplňkové, slouží „jen“ k podpoře hlavního cíle.

Jak jim konkrétně pomáháte Vy?

Role kaplana je stejná na misi i zde na základně. Role provázející, naslouchající, sdílející s různými přesahy do spirituální či duchovní roviny. Kaplan je ten, kdo má čas naslouchat, věnovat lidský rozměr, nabídnout jiné náhledy na realitu činy a činnosti, které voják vykonává, individuálně i skupinově, třeba i prostřednictvím bohoslužeb. Pak je tu oblast pastoračně psychologického doprovázení vojáka problémy a složitými situacemi ať již rodinnými, spojenými často s pocitem bezmoci, či v souvislosti s událostmi na misi. Společné hledání pokory a vnitřního klidu.

Podle Ženevské konvence prý kaplan nemá být ozbrojen, je to tak nebo existují výjimky?

Je to na soukromém rozhodnutí každého kaplana. Kaplan má právo vyžadovat, aby bylo respektováno, že prožije misi beze zbraně. Ovšem na druhou stranu musí akceptovat to, že tím pádem se dostává do kategorie osob, které budou chráněny, jeho účast bude znamenat i preventivní kroky k této ochraně. Spolu s přijetím zbraně, což kaplanovi Ženevská konvence umožňuje, musí přijmout i důsledky, které to má. To znamená umět s ní zacházet tak, aby neublížil sobě ani ostatním, a umět zdůvodnit sám sobě i ostatním konflikt mezi duchovní službou a nošením zbraně.  Já jsem na misích zbraň měl, naštěstí jsem ji nemusel nikdy použít. Je pro mě nástrojem, který mi umožňuje širší pohyb, větší aktivitu, staví mě to v očích vojáků lépe do role partnera. Zároveň dává mě i mému okolí pocit, že kdybych se ocitl v opravdu složité situaci, dokáži se o sebe postarat.  

Práce s lidskými vztahy a pocity je velmi náročná. Kde čerpáte energii?

To je pro každého kaplana otázka individuální. Pro mě výchozím a hlavním zdrojem je osobní víra a vztah k bohu. To koneckonců dává opodstatnění k tomu, aby člověk tuto práci dělal či nedělal.  Pak přesvědčení že každý člověk potřebuje nějakého člověka. V osobní rovině pak specifičnost kaplanské profese. Ta nás kaplany propojuje a umožňuje sdílení napříč vírami.  Na misi sdílení není možné, tam kaplan musí svou roli ustát.

S čím se člověk musí vyrovnat při návratu?

Návrat není vůbec jednoduchý. Faktory, se kterými se musí voják vyrovnat je víc. Tím asi nejnáročnějším je zařadit se znovu do relativně šedého a stereotypního života (život na misi je v porovnání s tím zajímavý, neobvyklý až dobrodružný). Dobře se zvyká na ty příjemné věci – že na ulici svítí světlo, na asfaltové silnice, mír, barvy (zelené stromy, tráva), volný pohyb a bezpečí. Složitější je návrat k blízkým, kde čas plynul, řekněme 6-7 měsíců bez nich, tím se jejich místo či postavení často změní (rodina si v jejich nepřítomnosti musela poradit).  Dalším problémem bývá rozlišné vnímání různých dohod, domluv, režimů, které se za dobu nepřítomnosti změnily a nyní je třeba je opět, změněné přijmout. To není jednoduché a není to každému vlastní. To je případ těch, kteří se vrací do fungujících rodin. Někde rodina nevydrží a místo zaplní někdo jiný, to je složitá situace. Mladí vojáci bez rodinných vztahů se z misí vrací s poměrně atraktivními penězi, v první euforii mají tendence si to užít, touží po autech, motorkách či žití si na vysoké noze, to představuje jisté riziko, kde platí těžce, nabyl, lehce pozbyl. Návrat zpátky tedy znamená najít vhodné formy a podoby k hladkému začlenění a k tomu, aby byly rizikové faktory potlačeny.

Nejsou pak starosti v ČR trochu banální? Třeba starost o to, ušetřit si na důchod nebo splácet hypotéku?

V první po-návratové vlně jistě. Zažil jsem rozhovor dvou vojáků o návratu před odletem z mise, kde si jeden posteskl, že se blíží doba, kdy bude muset zase platit složenky. Opět platí, že na dobré se zvyká lehce, na to ostatní si zvyknout musíte. V době, kdy dojde k zařazení po návratu a začlenění se do běžného života, tak tyto věci člověka doženou. Pokud v té první fázi někdo udělal hodně nerozvážných kroků, pak se může stát, že všechno bude daleko složitější. Myslím si, že u vojáků žijících v tomto střídavém režimu odjezdů a návratů je důležité, aby tyto věci měli zvládnuté, i s ohledem na odpovědnost vůči partnerům a dětem.  Z toho pak pramení jejich klid a síla.  

Jak důležité je pro vojáka mít v pořádku finance a proč?

Vojenské povolání ve finančním smyslu má dva aspekty. Představuje pořád ještě poměrně jistou a stabilní úroveň příjmů, slušné sociální zázemí, dávající pocit jistoty. Pak je tu možnost získání nadstandardního výdělku účastí na zahraniční misi. Pak jde o to, aby byl tento nadstandard využit správně, vhodně či smysluplně. Zde nezáleží tolik na tom, jestli je člověk sám, nebo má početnou rodinu, skoro bych řekl, že ve chvíli, kde je sám, jsou rizika větší.  Partnerky totiž mají většinou zdravou a správnou tendenci myslet na tyto věci a nabádat k nim.  

Co pro Vás vůbec znamenají peníze?

Přiznám se, že raději bych svět bez peněz. Žijeme ve složitém světě, ve kterém je stále těžší rozumět i hledat správné cesty. Peníze dávají člověku prostor, jak svá rozhodnutí, směry a cesty, naplnit a realizovat.  Peníze jsou také jakýmsi zadostučiněním - ohodnocením signalizujícím, že to co dělám je pro někoho užitečné a že to asi dělám dobře, když mě platí. Ve vztahu k dětem umožňují usnadnit jim cestu k uplatnění se ve stále složitějším světě. 

Radíte se s někým? Co čekáte od člověka, který radí lidem s penězi?

Dám na úsudek manželky, která uvažuje ekonomicky a v tomto oboru pracuje. Obecně však ve složitém světě procházejícím krizí vztahů, krizí hodnot, světě, kde obory jsou stále více specializované, kde mnoho věcí neobsáhnu, je pro mě nejdůležitější důvěra. Vybrat si, na koho se spolehnout však nemusí být jednoduché.

Co si myslíte o finanční gramotnosti v ČR?

Je malá, hluboce pod standardy, které by měla splňovat ve složitém světě, v němž žijeme. Vnímám to jako dluh dalším následovníkům, dalším generacím, oblast, se kterou se po 25 let historie novodobé občanské společnosti ve smyslu prevence a vzdělávání udělalo velmi málo. Já sám se považuji za generaci, která měla dostat daleko víc. Nedostala, nebyla připravená, hledala, často problematicky a ne optimálním způsobem. Proto jsem velkým zastáncem toho, aby se oblast finančního vzdělávání, finanční gramotnosti a finanční prevence rozvíjela. 

Co si myslíte o disciplíně?

Disciplína neustále rezonuje s mým životem, je to pro mě faktor velmi důležitý. Nemyslím, že je důležitá jen ve vojenském prostředí. Třeba i ve vztahu k penězům a hospodaření je její role významná a bezprostřední. 

Je důležitá podle Vás v podnikání?

Jsem o tom přesvědčen.

Dá se srovnat vojenská a podnikatelská disciplína, nebo je to až nemožné?

Dle mého názoru je především každá jiná. Jinak založená. Vojenská je spíš hodnotová a etická, nemotivovaná ziskem. Založená hluboce na postoji a ochotě upřednostnit hodnoty celku před vlastním zájmem i pod tlakem. V armádě jde o postoj tradiční a konzervativní, který se do jisté míry brání zásahům zvenčí. Přesto otázky vojenské a podnikatelské disciplíny nejsou nezajímavé a prostor se jim nyní začíná otvírat. S podnikatelskou disciplínou osobně příliš zkušeností nemám.

Jak na Vás zapůsobilo ABCfv?

Jsem moc spokojen a nadšen. Jednak pro samotný fakt, že je někdo ochoten tyto věci dělat, pak také pro fakt jakéhosi partnerského přístupu, vstřícnosti či pomoci. Vnímám to jako velký bonus, nepovažuji to za samozřejmost. Jsem spokojen, protože mám pocit, že jestli to těm lidem pomůže jako prospěšná prevence v kontextu toho, co jsem už zmínil, tady se jim jí dostává.

Co považujete v životě za nejdůležitější?

Vztahy. Ve všech rovinách. K bohu, k lidem, ke světu, k živým i neživým věcem kolem nás. Stojíme, padáme, vítězíme a prohráváme na vztazích.  

Děkujeme Vám za rozhovor

 
 
 

Další články

 
 
loading